Poupata 
Poupata
autor: 31.5.2017
aktualita
 

Marie Plotěná

 

Poupata.

 

Mnohdy oponuji těm, kteří si pořád na něco stěžují. Říkám. Podívejte se na růži! Nezdá se vám, že na ní vidíte pouze trny? A co ten voňavý a krásný květ? Není viditelnější a důležitější? Zdá se, že růže je podobná našemu životu. Vyrostli jsme, rozvili se jak nadějná poupátka, máme růst tady a teď, šířit vůni, dobro a krásu. Přinést plody. Že jsou na stonku také trny a že je jich více než květů, by nás nemělo mást. I v životě zažíváme mnoho překážek, bolestivých ostnů a peripetií. Kolikrát se nám hrot potíží zadře do kůže až na dřeň. Je však vždycky menší než dominantní půvabný květ. Životní strázně, často pichlavé a ostré jako trny, jsou také menší a podružnější než je dar bytí, dobro a nesamozřejmost života.

 

Podobáme se leckdy dětem. Nesplněná přání, překážky a problémy nabývají v našich očích obřích rozměrů. Až později zjistíme, že nám ujedly z naší vnitřní vyrovnanosti více, než bychom chtěli. Život plyne, náš čas se naplňuje a odkvétáme. Chvíle prožité v starostech a stěžování mohly být jistě prožity lépe. Poručit své mysli je však jedno z nejtěžších umění. „Kdo vládne své mysli, je větší než ten, kdo dobyl město,“ napoví biblická kniha Přísloví. Přestože máme v Písmu výzvy, abychom se nestarali a tolik nehleděli na sebe, v praxi nedokážeme tyto rady plnit. Spíše nám starosti oblétají hlavu jak dotěrné mušky a nedávají pokoje. Oženeme se a hle, přiletí z druhé strany. Nezbývá než si jich nevšímat. Jinak jsme k něčemu užitečnějšímu nepoužitelní. Kdo se ohání, moc toho dalšího už neudělá. Pomůže obvykle modlitba. Můžeme prosit za ty, kteří jsou na tom mnohem hůře, přimlouvat se i za ty, kteří jsou na tom jako my. Přemýšlet a hledat pozitiva, či svěřit se třeba příteli. Vždy však můžeme přijít k nohám našeho Pána a složit u něj svůj problém. Zaslibuje nám pomoc i odpočinutí. Líbí se mi výraz, kterým kdosi z věřících velikánů pojmenoval postoj k vlastnímu já. Nazval jej „svatá bezohlednost k sobě“. Někdo by v tom viděl stín ponižování, či ignorování sebe sama, opak je však pravdou. Je skutečným ulehčením, když dokážeme zapomínat na sebe i na své “tmy“. Žije se nám pak o mnoho svobodněji a dýchá volněji.

 

Růže je nádherný květ, půvabná je už jako poupě, nejkrásnější je však plně rozvitá. Růži nosí muž ženě, syn matce, růží se vyznává láska. Mnohokrát jsme růže darovali, nebo si je přinesli v kytici domů. V květinářství nám prodají šlechtěná poupata na dlouhých stoncích. Naše potěšení brzy zmizí, když krásná poupata nerozkvetou. Zpravidla jedno po druhém věší hlavičku a uvadá. Snažím se zkracovat stonky, měnit vodu každý den, přidávat výživný roztok, rosit. Dopadne to tak, že jen prodlužuji jejich agonii. „Podobně jak ratolest odtržená od stromu není schopna nést ovoce,“ tak, říkám si, i růže zbavená kořenů a dobré půdy jistě nemůže plně rozkvést. Potvrzuje se jen platnost biblického verše. To přece ví i malé dítě! Jenže my jsme kolikrát docela mimo. Neuvědomujeme si, jak  je důležité naše zakořenění v životodárném zdroji. Náš duchovní růst potřebuje napojení i v duchovní oblasti.

 

Kytice vadnoucích poupat mi bere úsměv na rtech. Odříznutím ztratila růže plnokrevný život, do krásy již růžičky nevykvetou. Snad bylo záměrem, aby byly jen slibnými poupaty. Nejdůležitější byl jen jejich start, jen jedna etapa života. Na mysli mi vytane dnešní adorace kultu mládí. Existují lidé, kteří by chtěli pořád vypadat svěže, zastavit vývoj a neměnit se. Do podoby teenagerů se stylizují, i když jejich vzhled potom připomíná karikaturu. Atributy mládí si zakonzervovali do svého životního stylu, zrání a nesení plodů je nezajímá. S námahou pak klopýtají dle diktátu dobového trendu, kterému není možné v realitě dostát. Hlavu už zpříma neudrží. Zdá se, že i oni jsou odpojeni od životodárného zdroje jako vzpomenutá ratolest. Bůh, který dává život v plnosti, asi radost nemá. Pozemský zahradník, je-li zároveň trhovcem, však radost má. Zisk je zaručen, co na tom, že slibný život se zastaví a zákazník i růže přijde zkrátka. Rostou přece další poupata! Kdysi v dobách totality se hlásalo, že cílem společnosti je všestranně rozvinutý jedinec. Mnozí z nás si to jistě dobře vybavují. Všestrannému růstu se ale bránilo, člověk se mohl rozvinout jen určeným směrem. Dnes se preferuje ekonomika, navyšuje zisk. Život člověka začíná být nazírán optikou trhu a spotřeby, růst jedince do kvality již není tolik žádoucí. Profesně ano, ale k ostatnímu není ani vůle. Přicházejí další nová svěží poupata.

 

                                                                                                                                                                 Marie Plotěná