Evangelický týdeník
Motýl  
autor: 3.8.2017
aktualita
 

Delicie Nerková (z knížky Darmojedi)

 

Motýl

 

     Rozespale, dosud ještě oteklými tykadly zatápal v nejasném prostoru. Oči se pomalu učily vidět, ale bylo ještě záhy, aby vědomí stihlo přijmout těch několik světelných skvrn, v nichž mu bude souzeno žít.

 

     Cítil se úplně vyčerpaný úsilím vyprostit hlavu z prasklé, ale přeci  jen stále nepoddajné kukly. Věděl však, že ho žádná námaha nezastaví, že snad jedině smrt je výjimkou, kdy lze neuposlechnout Příkaz. Pomáhala mu i burcující touha, kterou prožíval každou buňkou svého těla Jeho budoucí určení se mělo uskutečnit především ve svobodném létání. Létat neomezen vlastní vahou, milovat srdcem, myslí i silou a také navštěvovat ty zvláštní bytosti, kterým se říká květiny. Nechat se od nich hostit, odpočívat na jejich květech a sdílet s nimi rozkoš z čerstvého vánku a slunečního tepla.

 

     Tyto myšlenky – nebo spíš kýmsi zanechané paměťové stopy – ho spolu s Příkazem vzpružily natolik, že se konečně zbavil své slupky, která byla najednou tak maličká a chatrná ve srovnání s jeho velkým pružným tělem a skvostnými křídly.

 

Cítil, jak mu do nich postupně vtéká krev, jak se napínají, přestávají se chvět, jak jsou najednou pevná a dokonalá. Připomínal v tu chvíli loď se vzedmutými plachtami, která je připravena vyplout.

 

     Nedovedl určit, jak dlouho už vnímá chaos tam dole. Slyšel monotónní chroupání a praskot. Tyto zvuky pocházely od náruživě krmících se housenek a od pukajících kukel, z kterých se co chvíli líhli stejně krásní motýli, jako byl on sám. V šerém přítmí však jejich krásu spíše uhadoval, než aby jí byl váben  a přitahován. Stejně jako on, když se zotavili z náročného přerodu z housenky v dospělého motýla, chvíli bezcílně poletovali a nakonec usedli na ten podivný závoj, který vymezoval, odkud a kam povede dráha jejich letu. Tím závojem byl jejich svět obklopen. Závoj byl bezpečný, nepronikl skrze něj žádný ohrožující tvor ani nepříznivé počasí. Poskytl i místo k odpočinku, stejně jako k páření.

 

     Ano, pouze k páření, nikoliv k milování, neboť hlavním posláním motýlů zde je naklást co nejvíce vajíček, z nichž by vyrostli kvalitní jedinci. Někteří z nich se mohou stát žádaným zbožím, jiní poslouží vědeckým účelům nebo jako potrava jiným tvorům. Nejkrásnější z nich bývají ponecháni pro zachování rodu.

 

     Je tohle už smrt? Nebo je to peklo?

 

     To byly otázky, které se objevovaly v Motýlově srdci. Zároveň si uvědomoval, že Peklo přeci nebylo určeno žádnému živočichu, tím méně motýlům.

 

     Chtěl milovat, létat a povídat si s květinami, jak dlouho ještě bude čekat, až za ním přijde jeho Milovaná, kdy sem už konečně přiběhnou květiny, aby mu posloužily přívětivým přátelstvím? Tolik se těšil... Marně je vyhlížel skrz mlžnou tkaninu, na které se přichytil.

 

     Čekání v tom dusném a šerém světě už bylo nesnesitelné. Vzpomněl si na Stvořitele a rozhodl se, že ho osloví. Měl přeci dovoleno, jako každý živý tvor, rozmlouvat s tím, kdo mu dal život.

 

     „Prosím tě, můj Pane, změň můj osud. Těšil jsem se na lásku, slunce, květiny a létání ve svěžím vánku. Myslím, že tohle, co žiju, není to, co jsi mi určil. Nevím, jaký Příkaz mám plnit. Nemůžeš přeci stát o moje potomstvo, které je předem určeno k ponižujícímu zániku. Jestli pro mne nemáš nic lepšího, ukonči, prosím, můj zmrzačený život.“

 

     Za několik okamžiků – nebo let – závan vzduchu, pohnul závoji a přímo před Motýlem se otevřela štěrbina, která odhalila cosi ostře zeleného, co se pohybovalo sem a tam. Asi nějaká louka nebo snad živá bytost, blesklo mu hlavou, ale neváhal už ani okamžik. Zamával křídly, aby co nejdříve dostihl svůj cíl. Přichytil se zeleného neurčita. Sotva popadal dech a srdce mu prudce bušilo z nezvyklého pohybu volným prostorem. Cítil, že ho to velké zeleno někam unáší, ale bylo mu celkem lhostejné, co bude dál. Všechno na světě je lepší než živoření Tam...

 

     Pojednou zesílil proud vzduchu a světla. Uvědomil si, že to, k čemu se blíží, je sluneční zář. Tělem mu projelo radostné vzrušení, které mu dodalo naději i sílu, aby znovu mávl křídly a opustil zelenou plochu.

 

     Celé jeho nitro volalo, křičelo dík za svobodu, na kterou tak dlouho čekal. Oslepen sluneční září vzlétl, aniž zkoumal kam. Náhle ho silný poryv větru uchopil a prudce jím mrštil na kamennou zeď. Poslední, co ještě mohl vidět, byly modré květiny, které u zídky kvetly. Vypadaly jako velmi zvláštní kopretiny.

 

     Motýlovo mrtvé tělo se zvolna sneslo na květ jedné z nich. Zdálo se, že si ty modré kopretiny něco konejšivého šeptaly nebo snad potichu zpívaly...

 

     Vítr tu píseň zaslechl. Byla o lásce, svobodě, loučení a o nových setkáních.

 

                                                                                                                                       Delicie Nerková

 

                                                                                                                                       z knížky „Darmojedi“