Matoušův kontrast v podobenství o hostině 
Matoušův kontrast v podobenství o hostině
autor: 29.6.2017
aktualita
 

Jiří J. Otter

 

 

 

 

 

Matoušův kontrast v podobenství o hostině

 

 

 

Mezi příměry Páně o představě Božího království zaujímá významné místo i podobenství o velké hostině, v němž však kontrastuje nepochopitelná neochota hostů pozvaných k účasti. Je dochováno ve dvojím evangelijním podání – podle Matouše a Lukáše. Evangelista Matouš je  uvádí ve spojení s představou královské hostiny, kterou král vystrojil při svatbě svému synu (Mt 22,2n). Podle Lukáše jde prostě jen o člověka, který uchystal velikou večeři a pozval mnoho lidí (L 14,16n).

 

Lukášovo jednoduché pojetí je dobře pochopitelné: když měla hostina začít je vyslán služebník, aby oznámil pozvaným, že je vše připraveno, že mohou přijít;  oni se však vymlouvají na své různé zaneprázdnění, kterému musí dát přednost. Zklamaný pán domu pak posílá svého služebníka, aby přivedl na přichystanou hostinu nejrůznější ubožáky, jaké najde na ulicích města a posléze i na rozcestích a v ohradách (K: „mezi ploty“). – Matoušovo pojetí však překvapuje zcela revoltujícím chováním některých pozvaných, kteří se dopouští násilí na královských služebnících, až je i zabíjejí (Mt 22,5-6). Takovou troufalost si ovšem král nemůže dát líbit, takže posílá za oněmi odbojníky svá vojska, aby je zahubila a jejich města vypálila. Na přichystanou svatbu pak dává také přivést lidi sehnané kdekoli na nárožích a cestách.

 

V Matoušově podání nás zaráží ona naprosto negativní a zcela přehnaná reakce těch, kdo byli pozváni na svatební (!) hostinu, stejně jako tvrdá odplata rozhněvaného krále. Překvapuje nás to tím spíše, že máme spojena Ježíšova podobenství o Božím království převážně s představou radosti a nadějného očekávání. A tak je nasnadě otázka, jak mohl Matouš obrátit smysl podobenství o hostině až v jakýsi horor. Zde nám však něco napovídá návaznost Matoušova podání na předchozí podobenství o zlých vinařích (Mt 21,33-45), kde jde podobně o přehnaně tvrdé jednání nájemců vinice, kteří masakrují majitelovy služebníky a nakonec zabíjejí i jeho syna jako dědice. Za tímto líčením však hned čteme, že onen obraz zlých nájemců na sebe vztáhli přítomní kněží a farizeové, kteří začali připravovat úklady proti Ježíšovi, jako „Synu“ Božího království (Mt 21,45). A on sám je po skončení svého podobenství přímo oslovuje: „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“ (Mt 21,43).

 

 

 

Můžeme tedy podobně pojímat i Matoušovo líčení nevydařené královské hostiny jako adresnou aktualizaci zaměřenou na přítomné odpůrce Páně. Tak to pojali i naši Kraličtí ve své poznámce o vojsku, které pošle znevážený král na zlé odbojníky: „Pošle Římany na Jeruzalém a všecku zemi Judskou (viz 7 knih Války židovské kap. 17); nebo vojska Boží slovou všelijací prostředkové, jichž on k trestání užívati ráčí,...jako někdy i Nabuchodonozora na Jeruzalém.“ Někteří moderní vykladači vidí v pozadí Matoušova podání přímou aktualizaci pozdějších dějinných událostí: Matouš, který sepisoval svou verzi evangelia až po r.80, už věděl o zničení Jeruzaléma od Římanů o deset let dříve v r.70. Mohl tedy i na základě vlastní dějinné zkušenosti vyznačit oněmi kontrastními dějovými doplňky odpor židovských představitelů proti Ježíši jako Božím Synu, a podobně i následný Boží trest na Jeruzalém. Toto Matoušovo jakoby převrácené pojetí hostiny Božího království koresponduje s přímým výrokem Páně u Lukáše: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste. Hle, ve svém domě zůstanete sami“ (L 13,34).

 

Kontrast Matoušova podání nám připomíná, že podobenství Páně mají plným právem i svou druhou, varovnou a velmi poučnou stránku.                                                                                                         Jiří Otter